Slovo vojenských kaplanů k četbě Bible
Vážení přátelé, následujících pár řádků, nemá ambici být vyčerpávajícím textem o BIBLI, ale spíše povzbuzením a pobídnutím k tomu vzítBIBLI do rukou a otevřít ji. Zde nabídnutý text je jen letmým a ne příliš složitým úvodem k četbě BIBLE. Kniha knih, jak bývá někdy BIBLE nazývána, je vydávána v různých překladech a tiskových verzích. Pokud ji nevlastníte a měli byste o ni zájem, můžete si ji vyžádat u Vašeho vojenského kaplana, který Vám ji určitě s radostí daruje a případně pomůže s jejím čtením a porozuměním.
Nabízíme ještě kratičký text "Letmo" o Bibli, který pro své vojenské kolegy připravil vojenský kaplan Petr Šabaka.
CO JE BIBLE?
Bible je celou knihovnou různých spisů, které začaly vznikat v prostředí a společenství starozákonního Izraele zhruba 1000 let před Kristem a za nejmladší knihou autor udělal tečku někdy okolo roku 100 po Kristu. Bible se skládá ze dvou základních částí: společně se Židy sdílíme tzv. Starý zákon a specificky křesťanský je tzv. Nový zákon, v jehož centru je osoba Ježíše Krista. Starý zákon se tradičně dělí na knihy historické, prorocké a mudroslovné. Najdeme v něm texty zákonodárného charakteru, vyprávění, poezii, kultické instrukce, modlitby, naučné příběhy, rodokmeny a mnohé další literární druhy. Nový zákon začíná čtyřmi svědectvími o Ježíši z Nazaretu - evangelii, po nich následuje kniha Skutky apoštolů, která pojednává o životě prvotní církve, dále listy (dopisy) apoštolů a závěrečnou knihou celé Bible je Zjevení Janovo neboli Apokalypsa.
Je to bohatý a rozmanitý soubor zkušeností těch, kdo byli osloveni Bohem, kdo v konkrétních událostech života rozpoznali Boží zásahy, Boží péči, vedení i soudy. Tuto zkušenost si nemohli nechat sami pro sebe. Proto o ní vydávali svědectví ústně či písemně, aby se i ostatní mohli s Bohem setkat. Bibli bychom tedy mohli označit za „svědectví, vyznání, poselství“, za jakýsi dopis věřících věřícím.
Vznikala ve společenství víry, které takto vzniklé záznamy aktualizovalo, krátilo či rozšiřovalo. Všechny úpravy dělali ti, kdo se na tomto procesu tradice podíleli, proto, aby jejich svědectví bylo zřetelnější, jejich vyznání názornější, jejich poselství naléhavější.
Křesťané věří, že celý tento proces vedl Bůh. Pod vlivem jeho Svatého Ducha bylo vše psáno z víry a z touhy vydat svědectví o Bohu i o vlastní víře, a tím dát možnost čtenářům a posluchačům tuto víru sdílet. Dá se tedy shrnout, že autorem Bible je Bůh, který skrze Ducha Svatého spolupracoval s kolektivem lidí - zapisovačů. Proto také bývá Bible označována za dopis, který nám posílá sám Bůh.
Jádrem Bible je radostná zvěst o tom, že Bůh věrně stojí na straně člověka, že zvítězil nad zlem, do kterého se člověk zapletl, že zvítězil pro nás, že nás má rád a že se k němu můžeme beze strachu obrátit.
CO NENÍ BIBLE?
Bible vznikla převážně v Palestině a přilehlých oblastech Blízkého východu, kde jsou ve srovnání s tím, na co jsme zvyklí my ve střední Evropě, nejen odlišné životní a společenské podmínky, ale i jiný přístup k mnoha životním skutečnostem (např. jiné chápání pravdy, při kterém jde hlavně o význam, smysl události, ne o přesný popis jejího průběhu a okolností). A je pochopitelné, že se v Bibli objevují názory o světě a společnosti, které byly běžné v době a místě jejího vzniku (např. tehdejší představa o vesmíru). Ty ale nejsou předmětem Božího zjevení.
Bible není učebnice dějepisu, zeměpisu, biologie nebo jiných věd. Bible není evoluční zpráva ani příručka astronomická, gastronomická či jiná.
Bible není ani knihou, jejíž četba by z nás mohla udělat „profesionály na Boha“; naopak svědčí o Bohu svrchovaném, který prolamuje každé lidské úsilí nějak jej zmanipulovat, dostat pod kontrolu, uchopit či pochopit. K její četbě je potřeba pokory i citu pro tajemství.
CO JE TO EVANGELIUM?
Slovo „evangelium“ souvisí se slovesem angellein = zvěstovat, vyhlašovat a s podstatným jménem angelos = posel, hlasatel, zvěstovatel. Předpona eu- znamená dobrý nebo dobře. Od Homéra až po Plutarcha znamená evangelium dobrou zprávu, později zejména zprávu o vítězství v bitvě. Známým příkladem je maratónský běžec, který na athénské agoře volá: „Zvítězili jsme!“ a padá vyčerpáním mrtev k zemi. Posel je ten, kdo byl vyslán s důležitou zprávou. Stalo se něco, o čem je zapotřebí povědět ostatním, něco, co má velký význam. A vyslaný se řekne řecky apostolos = apoštol. Ti, kdo jeho zprávu slyší, mu mohou – ale nemusí – věřit. Vyznání, svědectví i poselství lze odmítnout. Nebo mu uvěřit a přijmout je. A o to přesně jde v Bibli: ne abychom dostali důkazy, nýbrž abychom přijali její poselství.
V Novém zákoně pak je evangeliem dobrá zpráva o vítězství Ježíšově. Ježíš Kristus svou obětí porazil hřích a svým zmrtvýchvstáním smrt. A každý člověk je pozván, aby měl na tomto vítězství podíl – to je křesťanské evangelium.
EXISTUJÍ I JINÁ EVANGELIA, NEŽ JSOU TA, KTERÁ OBSAHUJE NOVÝ ZÁKON? PROČ NEJSOU V BIBLI?
Ježíšův životní příběh byl jeho učedníky nejprve ústně předáván, teprve ve 2. polovině 1. století byl sepsán. První takový příběh – podle úsudku současné biblické vědy – sepsal Marek, který byl podle starobylé tradice pomocníkem apoštola Petra a svědkem jeho kázání. Do konce 1. století vzniklo ještě evangelium Matoušovo, Lukášovo a Janovo.
Od 2. století jsou doloženy další spisy, které jsou označovány jako „evangelium“. Jsou totiž něčím blízké čtyřem evangeliím, která máme v Novém zákoně. Někdy se tváří jako doplnění toho, co chybí v novozákonních evangeliích (např. tzv. Tajné evangelium Markovo, různá evangelia o Ježíšově dětství), jindy nabízejí varianty k Ježíšovým slovům nebo příběhům (papyrus Egerton 2, gnostické Tomášovo evangelium, Evangelium Egypťanů atd.). V poslední době populární Jidášovo evangelium, jehož text v koptštině se dochoval v podobě papyrového kodexu ze 4. nebo 5. století, vzniklo pravděpodobně v polovině 2. století.
Takové raně křesťanské spisy nebyly nikdy veřejně předčítány při bohoslužbě. Kromě evangelního žánru se mezi nimi objevují i skutky různých apoštolů (např. Skutky Pavla a Thekly, Učení apoštola Addaje), údajné korespondence některých apoštolů (Pavlův list Laodikejským, korespondence mezi Pavlem a Senekou) a apokalypsy (Apokalypsa Petrova, Pavlova). Nepatří do křesťanské Bible, protože jednak vznikly až v období, které na první dobu apoštolů a jejich žáků navazovalo, a také proto, že jejich obsah není plně v souladu s původním apoštolským učením o Ježíši Kristu. Už od 2. století církev rozlišovala mezi různými vznikajícími křesťanskými spisy ty, které spolehlivě dokládají původní apoštolské kázání, a na druhé straně ty, které se od původní ideje odchylují nebo jsou dokladem lidově naivního osvojení si křesťanské zvěsti.
MÁ SE BIBLE ČÍST OD ZAČÁTKU DO KONCE?
Existuje mnoho způsobů, jak číst Bibli. Jeden z nich představuje kaplan Petr Šabaka v příspěvku „Letmo o Bibli“. Mnozí vidí jako moudré začít s něčím jednodušším. Nalistujte si Nový zákon a začtěte se do některého z evangelií. Celá Bible je totiž směrována k osobě Ježíše Krista, který je naplněním Starého zákona. Evangelia nám podávají různé pohledy na jeho osobu. Dostanete se tak do samého centra Bible.
Je o něco těžší začít číst od začátku, ač jsou v První knize Mojžíšově poutavé příběhy. Chcete-li, pusťte se do toho, čtěte klidně a nic si nedělejte z toho, že některým místům nebudete rozumět. To, co se vám bude zdát nestravitelné či nudné, prostě přeskočte a pokračujte dál. Toho, co pochopíte, bude i tak dost. U textů, které zarezonují ve vašem srdci, se zastavte a přemýšlejte o nich. Až dočtete do konce, můžete se znovu vrátit k četbě od začátku a věnovat se náročnějším pasážím podrobněji.Pomoci proniknout hlouběji do biblických textů může i vhodný komentář, kterých už dnes v češtině existuje celá řada.
Četba Bible může probudit mnoho otázek nebo přímo nedorozumění. Tyto texty jsou plné symbolů, obrazů a témat, která nejsou snadno uchopitelná. Jestliže je ve vašem okolí někdo, kdo Bibli zná, můžete jej požádat o radu. S prosbou o pomoc při četbě Bible se můžete směle obrátit i na vojenské kaplany.
JAK ČÍST BIBLI?
Nehltejte ji. Pokud budete číst pozorně a pokud se pokusíte konfrontovat obsah se svým osobním životem, najdete v Bibli opravdový poklad. Jedno z moudrých pravidel o tom, jak číst Bibli, praví: „Čti ji tak, jako by to byl dopis pro tebe.“
"Bůh k nám promlouvá skrze Bibli, když sám chce. Ne když mu to my poručíme. Proto je důležité umět u Bible čekat na JEHO nové oslovení. To pak nastává tam, když porozumím, že to, co v ní čtu, jedná o mně. Že jsem sám uvnitř v jejích příbězích.“(Jan Heller)
CO ŘÍKÁ BIBLE O VOJÁCÍCH A VOJENSKÉ SLUŽBĚ?
Vojáci nejsou v Bibli hodnoceni automaticky jako dobří nebo špatní. Narážíme na vojáky, kteří se v pašijovém příběhu projevují bezcitně vůči trpícímu Ježíši – dělají si z něj legraci, pro své pobavení ho bijí, ponižují, nasadí mu trnovou korunu… Tedy evidentně zneužívají moc, která jim coby vojákům byla svěřena. Ale můžeme se dočíst i o vojácích, kteří jsou citliví vůči Bohu a bližnímu. Jeden z nich – pohanský velitel setniny, který přichází k Ježíšovi s prosbou, aby uzdravil jeho nemocného služebníka – ukáže tak velkou víru v uzdravující moc Ježíšova slova, že Ježíš žasne a označí ho za vzor víry. U Ježíšova kříže pak další voják – opět setník – projeví vnitřní vnímavost a duchovní citlivost, kterou si uchová i navzdory tvrdosti svých kolegů, a vyzná, že Ježíš je Boží syn. Toto stěžejní vyznání víry v Ježíše, které pronesl voják a pohan, vyniká tím více v protikladu k postoji náboženských profesionálů té doby, kteří zůstali „hluší a slepí“.
Prvním křesťanem obráceným z pohanství je setník Kornelius, jehož křest apoštolem Petrem znamená jedinečný zlom v životě prvotní církve, jak nám o tom svědčí Skutky apoštolů. Tato kniha obsahuje též krásné líčení, jak křtí apoštol Pavel vojáka – žalářníka – ve Filipách . K Janu Křtiteli k řece Jordánu přicházeli ke křtu i vojáci, které prorok vyzývá, aby nezneužívali moc, kterou disponují. Ani oni, ani nikdo jiný neslyší nikdy doporučení, aby se vzdali vojenské služby a odložili zbraň.
Bible potvrzuje nutnost střežit zachovávání práva a pořádku, které je vládními autoritami svěřeno různým, i ozbrojeným složkám. Ve světě, v němž se zabíjí a zneužívá se moc, je potřeba stavět zlu mantinely a chránit životy a hodnoty společnosti.
Může se zdát, že zejména některé novozákonní citáty odporují používání síly, např. Ježíšova výzva: „Udeří-li tě někdo do tváře, nastav mu druhou.“ Velký křesťanský myslitel Augustin komentoval tuto větu takto: „Je možné a mnohdy i správné dle Kristových slov nastavit svoji druhou tvář. Nicméně nikdy nám není dovoleno nastavit tvář druhého.“ Kristova slova jsou pro lidi pobídkou k tomu, aby přijali pronikavou sílu dobra a zřekli se odplaty. Ale nesmí vést k nečinnosti, která by podporovala útočníka a přispívala k šíření beztrestného násilí. Dovolené použití síly v armádě je tedy spojeno zejména s jednáním, které má chránit ty, za které společnost nese zodpovědnost.
Podobně přikázání „nezabiješ“ zakazuje svévolné zabití, ale jeho smyslem je i ochrana života, která může být vykonávána také skrze službu v armádě. Oprávněná obrana, jejíž součástí může být v krajní situaci i zneškodnění nepřítele, může být nejen právem, ale i závažnou povinností těch, kdo jsou odpovědni za životy druhých.
Bible nehodnotí pouze vnější jednání, ale klade velký důraz na vnitřní motivaci. Voják musí být „vyzbrojen“ i zevnitř a hlídat si své srdce, aby se nenakazilo jedem nenávisti. Mnohé starozákonní modlitby v knize Žalmů jsou velmi ostré a týkají se situací, kdy se člověk setkává se zlem v jeho nejhrubší podobě, například když za války zakouší ohrožení života svého nebo svých blízkých. Bůh takovému člověku, cítícímu strach, hněv či nenávist, přiznává právo nářku a protestu a dává mu adresu, na které si může slovy žalmů stěžovat, na kterou se může vždycky obrátit. Tou adresou je On sám. Kniha Žalmů je bohatým zdrojem inspirace, jak s Bohem a modlitbou, která se k němu obrací, procházet vším, co přináší život – i ten vojenský.
Při obraně druhých pak může voják obětovat i svůj život. A inspirací mu mohou být Ježíšova slova z Janova evangelia: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“
